Diagnostika karmy 8 - Dialog se čtenáři

Ukázka:

Jestliže je člověk otrokem svých tužeb, vždy bude v duchu zabíjet druhé nebo sebe. A potom k tomu dojde ve skutečnosti. 

dobrosrdečný, milující člověk má zvýšené spojení s Bohem a okolním světem a agresivní emoce od něj odlétají. Čím dobrosrdečnější člověk je, tím nebezpečnější je se na něj urážet, urážet ho nebo odsuzovat. 

Proto nejlepší obrana je to, když nahromaďujeme lásku a překonáváme závislost na lidském.

............. 

Mnozí lidé, kteří přečetli mých sedm knih, se ptají: „Jak se mám modlit, o co mám prosit?“ 

– Udělejte pouze jedno, – odpovídám. – Naučte se správně procházet traumatizující situací. 

Naučte se zachovat Božské v okamžiku ztráty lidského. Když jste pocítili, že udržujete lásku v jakékoliv situaci, – modlete se za své děti, aby mohly zachovat a udržet lásku při jakýchkoliv zkouškách. 

Nejen tehdy, když se hroutí materiální a duchovní úroveň, ale i ta nejdůležitější – citová. 

................

Láska rodí život a touhy. Zpočátku jsou drobné výhonky tužeb nevinné a nezastiňují lásku. Potom se stávají stále silnějšími a odebírají více energie. A pak zcela zastiňují lásku a způsobují nesprávný náhled na svět a chování. Čím více pracuje touha pro sebe, tím obtížnější je potlačit ji. Začíná žít sama o sobě a chová se agresivně. Člověk se nepozorovaně stává otrokem svých tužeb. Umění lásky pro něj znamená jen postel. Stále více energie z duše odchází do těla. Tělo toho vyžaduje stále více a potom začíná degenerovat a umírat. V mých knihách se tento proces nazývá lpění na touhách. Když podvědomě reagujeme na jakoukoliv situaci agresivně, pak stačí, aby jen procento směřování k lásce kleslo pod nebezpečnou hranici a spouští se mechanismus záchrany duše, – probíhá brzdění a odříznutí tužeb, objevují se takové nemoci jako ateroskleróza, roztroušená skleróza, cukrovka, infarkty nebo mrtvice, artritidy, problémy se zrakem atd. Jestliže se nechceme dobrovolně omezovat v touhách spjatých s tělem, pokud naše směřování k lásce slábne, stává se proces vývoje nedobrovolným. Mechanismus brzdění a následujícího rozpadu je použitelný na jednom člověku i skupině lidí. Civilizace je nemocná a umírá stejně jako jeden člověk. 

............

Už mě dlouho trápí jedna otázka: „Jak mají obyčejní lidé (kteří nečetli „Diagnostiku karmy“) pochopit, jak správně žít?“ Např. spojovat své urážky s nemocemi a neštěstím. Proč nikde není tato informace volně dostupná? Odkud má člověk vědět, že hlavní je – milovat Boha?!! 

– V roce 1991 jsem nevěděl, jak mám správně žít. Určili mi diagnózu: rakovina, metastáze, nedávali mi šanci na přežití. Budoucnost jsem již neměl. Tehdy jsem se vykašlal na budoucnost a snažil se najít to, co může být důležitější než budoucnost. 

Začal jsem číst Bibli a našel jsem tam slovo láska, šel jsem za ním a potom jsem pochopil, jak mám správně žít. Skrze lásku k Bohu přichází pochopení toho, jak máme správně žít. Ale pokud bych neměl smrtelnou diagnózu, duševní strádání a fyzická očekávání, sotva bych to pochopil a procítil. 

Tak už to je, mé knihy může přijmout jen ten člověk, který nejenom trpěl, ale je připraven trpět a překonat muka, když směřuje k lásce. 

Proto jsem pochopil, že zdaleka ne každý může číst mé knihy. Mnohem snadnější je být nemocný a umírat, než odpouštět! 

Je nemožné poskytnout pochopení všem, tím spíše, když na to není člověk připraven.
Ti, kdo jsou připraveni, informaci přijímají. Ty nepřipravené připravuje osud.
Jak nás osud připravuje na Božské, my všichni víme. Obvykle začínáme přemýšlet o Božském před smrtí a teprve tehdy začínáme vidět ve všem Boží vůli.
Už to závisí jen na člověku, na jakém stupni dospěje k vidění nejvyšších zákonů a pochopení, pro co jsme byli stvořeni! 

..............

Nedávno jsem poskytoval konzultace jednomu muži s arytmií srdce, které se až téměř zastavovalo. Příčina spočívala v milované ženě. První otázka, kterou jsem jí položil: „Bojíte se, že ho ztratíte?“ – „Ano, neustále se bojím, že ode mě odejde,“ – odpověděla. – „Pochopte, že tím ho zabíjíte. Pochopte, že Vaše vůle tady nic neznamená. Jestliže je Vám shora souzeno, že se rozvedete, nic s tím nenaděláte a Váš strach je k ničemu. Pokud je mu souzeno být s Vámi, nikam od Vás neodejde. Ale když se Vaše láska začíná měnit v očekávání a závislost a způsobuje strach a sklíčenost, pak toto, věřte mi, je nejhorší varianta udržení milovaného člověka.“ 

Způsobů zříkání se lásky je mnoho. 

Láska je vždy spojena s očistnou bolestí. 

A pokud nechceme přijmout bolest a snažíme se utéct od milovaného člověka, vyprovokujeme jeho i sebe k rozchodu, znehodnocujeme a diskreditujeme svůj cit, snažíme se ho ovládat, pak pro záchranu své duše musíme přijít o všechno, kvůli čemu odmítáme lásku k Bohu. Přijmout Boží vůli, podřídit se lásce, zachovat lásku v okamžiku ztráty všeho lidského, žít tímto citem, neustále k němu směřovat, jsou hlavní pravidla zdraví i přežití. 

.................

Prosím všechny, aby si zapamatovali toto:
Existuje jen jediný hřích – zříkání se Boha, lásky k němu. 

Je jeden problém – projít traumatizující situací se zachováním lásky k Bohu, bez nároků vůči Bohu a světu. 

A je jen jeden úkol – naučit se stále jasněji vidět a pociťovat Boží lásku a vůli v sobě a okolním světě. 

Čím lépe to chápete, tím snadněji překonáte všechno, co brání lásce. Postupně k tomu docházíme. 

Nejprve překonáváme touhu pomstít se, proklínat, odsuzovat a nenávidět.
Potom překonáváme urážky.
Pak nastupuje období nespokojenosti se sebou samým, svým osudem.
Potom se snažíme překonat sklíčenost, nedostatek sebevědomí, pochyby, strach z budoucnosti.
A čím více se zlepšujeme v překonávání agrese, čím jemnější a nepostižitelnější je podoba agrese, tím větší musí být koncentrace na lásku. Nejrozsáhlejší lidské štěstí přichází z budoucnosti. 

...............

Uvedu Vám příklad: milovaný mladík opouští dívku, ta se obrací k Bohu a modlí se, aby se mladík vrátil. Jsou poníženy její touhy, osud, život. Ale k tomu, aby se mladík vrátil, se dívka nesoustřeďuje na lásku k Bohu, ale na svou touhu spojit se s tímto hochem. 

První, co musíme v okamžiku bolesti udělat, je upnout se k Bohu.
Za druhé: přijmout jakýkoliv výsledek situace a přitom spoléhat na Boží vůli.
Za třetí: na vnější úrovni se držet lidské logiky, rozvíjet se a snažit se být zajímavými pro milovaného člověka, pokoušet se o obnovení vztahů. 

Pokud, obracejíce se k Bohu, zachováváme jen lidskou logiku, pak se snažíme Božské využít pro své cíle, přání. 

Když se obracíme k Bohu, pronikáme do takových jemných plánů, kam se obyčejné úsilí vůle nedostane. 

A pokud se obracíme k Bohu za účelem splnění našich lidských tužeb, pak jednoduše zesilujeme závislost na touhách v nesrovnatelně větším měřítku než to, co způsobuje žárlivost a urážky. 

Člověk se všeho všudy modlí za zdraví svých dětí, aby měly blahobytný osud, aby se vrátil milovaný člověk, a nechápe, že tím ničí jak rodinu, tak i osud, zdraví a duši. Přičemž, nejen svou, ale i svých blízkých. 

Ale pokud při oslovení Boha člověk říká: „Bože, já chci tohle, ale ať to není tak, jak chci já, ale tak, jak rozhodneš ty, a všechno, co přijde, přijmu s pokorou a láskou“, pak takové oslovení již ve značné míře ochraňuje lidské štěstí před budoucím otroctvím. 

Proto, aby se Vaše přání splnila, není nutné Boha prosit o jejich splnění, – čím méně je ve Vašich přáních lásky, tím méně je šancí, že se splní, a pokud se vyplní, pak s sebou přinesou neštěstí. Jestliže Vaše přání vycházejí ze sexuálního chtíče, ze snahy ochránit a zlepšit svůj život, pak čím více v nich bude koncentrace na lidské, tím více žárlivosti, odsuzování, závisti a urážek je bude doprovázet, a čím více se budete modlit za splnění takových přání, tím žalostnější budou následky.

.............

Ani si nedokážete představit, jak strach narušuje naše duše. 

Ne náhodou se v Bibli říká: „Ten, kdo se bojí, nemá zkušenosti s láskou.“ V podvědomí se emoce strachu rozkládá na zřeknutí se, nenávist a program zničení toho, koho se bojíme. Strach – to je jeden z prvotních způsobů závislosti. Ze začátku přicházíme o pocit a vidění Božského na tomto světě. Naše vůle, přání začíná zastiňovat Božskou lásku. 

A tehdy se objevuje strach. Bojím se ztratit lidské, na kterém jsem začal být závislý. Po strachu následují pochybnosti o budoucnosti, nedostatek sebevědomí. Potom následuje nespokojenost s osudem, sklíčenost. Pak se objevují urážky a po nich – nenávist. Když se neustále bojíme o svou budoucnost a něco od ní očekáváme, jsme již nemocní. Očekávání – to je vampyrismus – spotřeba, závislost. 

Ještě jednou krátce opakuji: naučte syna zachovávat lásku. Modlete se, aby se zbavoval všeho, co brání lásce. 

Pomůžete-li jeho duši, uzdraví se Vaše tělo. 

Zdá se Vám, že odmítání lásky probíhá jen skrze nenávist a urážky? 

Nedávno jsem poskytoval konzultace jednomu muži s arytmií srdce, které se až téměř zastavovalo. Příčina spočívala v milované ženě. První otázka, kterou jsem jí položil: „Bojíte se, že ho ztratíte?“ – „Ano, neustále se bojím, že ode mě odejde,“ – odpověděla. – „Pochopte, že tím ho zabíjíte. Pochopte, že Vaše vůle tady nic neznamená. Jestliže je Vám shora souzeno, že se rozvedete, nic s tím nenaděláte a Váš strach je k ničemu. Pokud je mu souzeno být s Vámi, nikam od Vás neodejde. Ale když se Vaše láska začíná měnit v očekávání a závislost a způsobuje strach a sklíčenost, pak toto, věřte mi, je nejhorší varianta udržení milovaného člověka.“ 

Způsobů zříkání se lásky je mnoho. 

Láska je vždy spojena s očistnou bolestí. 

A pokud nechceme přijmout bolest a snažíme se utéct od milovaného člověka, vyprovokujeme jeho i sebe k rozchodu, znehodnocujeme a diskreditujeme svůj cit, snažíme se ho ovládat, pak pro záchranu své duše musíme přijít o všechno, kvůli čemu odmítáme lásku k Bohu. Přijmout Boží vůli, podřídit se lásce, zachovat lásku v okamžiku ztráty všeho lidského, žít tímto citem, neustále k němu směřovat, jsou hlavní pravidla zdraví i přežití. 

...............

Ty city a přání, které člověk má, určují jeho možnosti a množství štěstí, které dostane. Dejme tomu, že žába má ohraničený rozsah citů a tužeb a nepřekročí hranice svého droboučkého světa. To znamená, že nakolik je rozvinutá naše citovost, natolik rozsáhlejší štěstí můžeme obdržet. Ale citovost se rodí z lásky, a bez ní umírá. 

Tedy, čím větší jsou naše přání, – tím více musíme směřovat k Bohu a lásce. 

................

To, co cítíš teď, bude potom tvým osudem. 

Budeš-li v duši udržovat lásku – tvůj osud bude žít a rozvíjet se. Budeš-li v duši udržovat urážky, odsuzování a sklíčenost – tvůj osud bude nemocný a zhroutí se. Bez bolesti a ztrát není zisku, čím více je v duši lásky, tím větší bolest můžeme vydržet. Nejvíce bolesti přichází s láskou k jinému člověku. Tedy, nakolik velkomyslně, upřímně, bez nároků se budeme stavět k milovanému člověku, ač by to pro nás bylo někdy sebebolestivější, natolik máme právo být bohatými, zdravými a šťastnými. 

Mimochodem, prohlížel jsem energetické pole ohledně bohatství. Vlastnění jachet, chat, bytů, aut – to je emoce zahrnující svým rozsahem tři životy. A obvyklá zamilovanost – 10-15 životů. Tedy zvnějšku můžeme sami sebe přesvědčovat o čemkoliv, ale v našem podvědomí je skutečný bod odpočtu. A tam se žádné materiální štěstí ani nepřibližuje obvyklé zamilovanosti. 

Kolik v životě získáváme, tolik musíme ztratit. A kolik štěstí obdržíme skrze lidskou lásku, tolik bolesti musíme tím pádem zažít. 

Vydržet krach lidské lásky je možné jen v jednom případě: když je pro nás láska k Bohu důležitější. A pak od směřování k Bohu získáváme více štěstí než od lidské lásky. Hromadí se to roky i desetiletími. Potenciál nezničitelné dobrosrdečnosti bývá obvykle tehdy, když byla v rodu pokolení věřících. Ale můžeme to v sobě vychovat i sami. Ne hned, samozřejmě, ale je to možné. Takže, pokud v okamžiku zamilovanosti cítíme bolest, ale přesto zachováváme lásku, pak se emoce štěstí v rozsahu 10 životů neničí; tedy můžeme mít chaty, jachty i auta, můžeme být schopní, talentovaní, slavní. A to všechno neuškodí duši ani tělu. 

Chceš-li být šťastný – nepřekážej lásce strachem, nedostatkem sebevědomí, sklíčeností, urážkami a odsuzováním. 

Častěji přesvědčuj svou duši, že láska k Bohu je nejvyšší štěstí a potěšení.
A to bude léčit nejen tvou duši, ale i tvé tělo a tvůj osud.

..............

Člověk na sobě začíná reálně pracovat jen tehdy, když je zatlačen ke zdi. Jak si mám uvědomit, že je čas začít, nečekat na krajní situaci? Řekněte mi, prosím, Sergeji Nikolajeviči, to kouzelné slovo, které mě již dnes donutí pracovat. 

– Mnich Serafim Rose kdysi řekl: „Zbývá nám mnohem méně času, než si myslíme.“ A když se bez většího pozorování ohlédneme, uvidíme, že lidstvo se nachází ve velmi vážné krizi. A žádné vnější snahy situaci nemění. Pokud se budeme násilím nutit pracovat na sobě, znamená to, že práce na sobě se nám nelíbí, a dopouštíme se násilí. 

V práci nad sebou nesmíme vidět mučení, ale potěšení.
Je potřeba se pomalu, každý den měnit a mít z toho radost.
Je potřeba pociťovat, že láska k Bohu je mnohem větší potěšení než sex, alkohol, komunikace, splnění jakýchkoliv přání. 

A když pocítíme radost z toho, že jsme se stali čistšími, dobrosrdečnějšími, pak se již nebudeme muset přemlouvat a přesvědčovat, že je na čase pracovat. Budeme to dělat každou vteřinu. 

A v práci na sobě nebudeme vidět utrpení ve zkrocení tužeb, ale radost směřování k lásce. 

Svými knihami jste mi ohromně pomohl, ale problém je v tom, že jakmile další krize v mém životě pomine, začínám postupně polevovat a za nějakou dobu na sobě pozoruji tytéž nedostatky. 

– Proudění času je podobné proudění vody.
Pokud neplujeme v jednom směru, odnáší nás to do jiného.
Poslední dobou docházím k závěru, že hledání Božského v sobě musí být neustálé, jinak se místo Božského objeví zdeformované a agresivní lidské. 

Proč lidé dospívají k Božské lásce tak různými způsoby?
– Jedni musí projít životními zkouškami, druzí – být všemi mastmi mazaní, pro třetí je ještě příliš brzy, aby něčím procházeli. Každý má svůj stupeň. 

Hlavní je vědět, kam je třeba jít.
Kolik potřebujeme k tomu, abychom vystoupali o stupeň výše, tolik nám i bude dáno. Zapomínáme na to, že Boží vůle je nasměrována na pomoc k získávání lásky k Bohu. Proto všechno, co se s námi děje, není v první řadě směřováno na posílení života, touhy atd., ale na upevnění lásky.
Pokud to chápeme, pak nám bude dáno právě to, co potřebujeme. 

........

Čtu teprve Vaši první knihu a jsem velmi otřesena tím, co jsem se dočetla. Všechny mé názory, zásady se hroutí, jsem zmatená. Nevím, jak se mám dále chovat a co si myslet: o sobě, o lidech, o všem, co nás obklopuje a co se děje. Prosím, odpovězte mi. Čekám na Vaši zprávu. 

– Božský pohled na věci předpokládá lehkost, radost a lásku v duši. Snažte se tak dívat na okolní svět, pak začnete vidět Boží vůli ve všem a snadněji se změníte. Neboť svět vnímáme v závislosti na tom, v jakém jsme stavu. Změna náhledu na svět bývá někdy velmi mučivá a někdy smrtelná, protože prudká přestavba informačních struktur je nebezpečná. 

Takže máte před sebou dlouhou cestu a mnoho změn, prostě na ně musíte být připravena. Hlavní algoritmus poznání světa – to je vidění Božské lásky ve všem, co se děje. 

............

Tak proč přece záměr může léčit? Nepochopil jsem to ihned. A když jsem si to uvědomil, začal jsem pacientům říkat toto: všechno, co jste někdy v životě udělali, vnitřně nepřestáváte dělat i nyní. 

Holografie Vesmíru v prostoru znamená, že v jemném plánu se Vesmír představuje jako bod. A protože vnější plán je spojen s prvotním jemným, jakákoliv část Vesmíru má o něm veškeré informace. Ukázalo se, že Vesmír je holografický i v čase. Čili v jemném prvotním plánu představují minulost, přítomnost i současnost také bod. 

Proto se v jakémkoliv probíhajícím procese skrývá informace o minulosti, přítomnosti i budoucnosti. 

A zvnějšku doznívající procesy nepřestávají existovat v jemném plánu. Probíhající událost utváří vědomí a ovlivňuje ho. 

Ale je možný i opačný proces. Vědomí utváří událost a ovlivňuje ji. Takže, pokud jste si stanovili nějaký cíl a jste připraveni pro to něco udělat, v podvědomí to začínáte každou vteřinu uskutečňovat. 

Pokud je člověk připraven udělat hrdinský čin, pak ho vnitřně uskutečňuje každou vteřinu, jednoduše řečeno, připravenost něco učinit – to je již skutek. 

Proto je vnější náhled na svět člověka v podvědomí zároveň jeho chováním.

.............

Máme velké problémy se synem. Všechny jeho skutky a charakterové rysy jsou naprosto opačné než ty, jaké bychom my – rodiče v něm chtěli vidět. Vždy jsme se snažili být mu dobrým příkladem, ale někde jsme udělali chybu. Teď je to očividné. Máme neustále starosti, jak napravit tento stav. Pomozte nám! 

– Omyl mnohých rodičů spočívá v tom, že jsou přesvědčeni, že děti přebírají jejich vnější chování a vnější snahy. Rodiče uvažují takto: „Nespáchal jsem zločin kvůli penězům, neloupil jsem a nezabíjel, neproklínal jsem lidi a nemstil se jim. Proč je mé dítě zcela jiné?“ Čili rodič se choval morálně a mravně, ale u dítěte tato tendence z jakýchsi důvodů degeneruje. Takže: morálka a mravnost – to je chování, které orientuje člověka na lásku. A pokud se rodiče zříkali lásky, dítě se zřekne mravnosti. Připusťme, že člověk byl neustále nespokojen se svým osudem a svou finanční situací. Ale přitom byl spořádaným a zdvořilým občanem. Ale jeho syn začíná loupit a zabíjet. Rodič těžko pochopí, že nespokojenost s osudem a syn-vrah je jedno a totéž, rozprostřené v čase zříkání se Boha. 

Vnější nepřijetí agresivního prostředí způsobuje zmenšení závislosti, připoutanosti a povzbuzuje k aktivním činům. Vnitřní nepřijetí – to je odmítání Lásky i Boha. 

To, co neustále děláme zvnějšku, se stává naším vnitřním. 

Proto musí být lidská logika přerušovaná, a Božská – nepřetržitá. 

Takže, dlouhotrvající nespokojenost s osudem, urážky na lidi, odsuzování okolního světa, sklíčenost a nedostatek sebevědomí, strach a pochyby o své budoucnosti, zříkání se lásky k rodičům, zříkání se lásky k milovanému člověku, který nám vědomě či nechtěně způsobil bolest, – to všechno nepozorovaně rozežírá naši duši v jemném plánu, u dětí se to stává znatelné, ale u vnuků je to katastrofické. Duše bez lásky začíná hynout, ale není to hned zřetelné. Proto je lepší začít dávat duši do pořádku a nečekat na vnější projevy. A pak se dokonce i u dospělého syna může prudce změnit jeho charakter a chování. V takových případech vysvětluji rodičům: čím silnější jsou Vaše emoce, tím rozsáhleji pronikají do budoucnosti a stejně tak ovlivňují potomky. Nejsilnější vzplanutí emocí propukají v období pohlavního dospívání. A tady se i 10 let potom mohou silné urážky na rodiče, strach, touha nežít projevovat vážnými problémy. Následující období – první láska. Ukazuje se, že jen špatná myšlenka, očernění milovaného člověka je katastrofou v jemném plánu. Obvykle je první láska nešťastná a způsobí mnoho bolesti. Takže, jako při porodu, skrze bolest duše a těla se očišťuje naše láska k Bohu a naši potomci se stávají životaschopnými. 

V okamžicích první lásky je pro chlapce nejnebezpečnější odsuzování, a pro dívky – sklíčenost, touha nežít. Následující vzplanutí citů probíhá před seznámením budoucích manželů a před uzavřením sňatku. 

V čem spočívá smysl výroku: všechna manželství se uskutečňují na nebesích? Znamená to, že v jemném plánu se manželé již dávno navzájem znají, mají již společné děti, které se musí narodit. Proto i při zvnějšku zdrženlivých a nevýrazných emocích může v podvědomí budoucích manželů probíhat revoluce. Tady jsou vzájemné nároky a urážky neméně nebezpečné. A ještě jedna velmi důležitá etapa – chování rodičů během těhotenství. Jejich pohled na svět, charakter a chování se ukládají nejen v duši, ale i ve fyzickém těle, v genech dítěte. Takže, dokonce i když zpětně procházíme znovu životem, přičemž se zbavujeme lidské logiky a přibližujeme se k logice lásky a Boží vůli, můžeme změnit minulost našich dětí, tedy i jejich budoucnost. 

...........